Přeskočit na obsah
Dnes to bude o nás lidech, častěji v roli chronických odkládačů řešení svých problémů a v roli klientů terapeutů i psychoterapeutů, pacientů u doktorů atd. A o tom, proč některé věci raději neřešíme a čekáme na velká znamení toho, že jdeme špatně. Protože možná, ač bychom chtěli své problémy řešit, někdy proti nám stojí náš vlastní mozek nebo i energetický systém.
Pojďme si to rozebrat.
Představte si problém nebo situaci, která vám znepříjemňuje život, ale ještě není tak velká, aby vás hnala do řešení. Třeba jako když se vám 3× týdně stane, že jste celý den hodně unavení, nebo když večer myslíte na to, co vám řekl ten protivný kolega v práci. Máte ji?
Dobře. Protože teď s ní v tom článku budeme pracovat.
Pokud se vám přitěžuje postupně, nemusíte to hned zaznamenat.
Problémy a i ta malá nepohodlí vznikají postupně.
Pokud se vám přitěžuje postupně, nemusíte to hned zaznamenat. Mysl a hlavně mozek mají tendence malé nesrovnalosti vyrovnávat automaticky. Říká se tomu efekt nakloněné plošiny. Aniž byste postřehli, že se něco děje u vás v konkrétní situaci nebo emočně, vyrovnáváte to.
Když se vrátíme k vašemu problému nebo situaci. Pamatujete si na něj, když začal a byl velký jen jako malé nedorozumění nebo myšlenka, která vás tížila?V tu chvíli vás ani nenapadlo ji nějak aktivně řešit. Možná se váš mozek i mysl snažili ji potlačit, zlehčit nebo jinak zrušit. Ale nepovedlo se mu to. Takže se nejspíš ta konkrétní vaše situace zvětšila až tak, že vás dneska napadla jako první odpověď na mou otázku.
Takže možná v tomto případě už stojíte na nakloněné plošině, ale snažíte se jí vyrovnávat. A pravděpodobně budete až do té doby, kdy bude ta nakloněná plošina hodně šikmá, až to nevyrovnáte. Spolu s tím se častěji stává, že mozek i mysl už nebudou mít kapacitu to vyrovnávat dál.
V tu chvíli se buď ta situace ještě víc vyhrotí, nebo budete mít pocit, že v tomto konkrétním bodě už není možné nic vyřešit. Někdy to je, jako kdybyste se propadli na samotné dno. Hodně záleží na tom, s čím jste se na nakloněnou plošinu dostali.
To je situace, kdy se ke mně nejčastěji dostávají klienti na psychoterapii. Někdy s pocitem: „Vyzkoušel jsem všechno a psychoterapie je to poslední, co jdu zkusit.“
Mnoho lidí si také představuje, že když jednou přijdou, zavazují se k dlouhodobé terapii. Ve skutečnosti to tak ale být nemusí – někdy stačí jedno nebo pár setkání, aby člověk získal nadhled nebo zjistil, co dál potřebuje. Vyrovná tím svou nakloněnou plošinu a může jít dál rovně.
Mnoho lidí si také představuje, že když jednou přijdou, zavazují se k dlouhodobé terapii. Ve skutečnosti to tak ale být nemusí – někdy stačí jedno nebo pár setkání, aby člověk získal nadhled nebo zjistil, co dál potřebuje. Vyrovná tím svou nakloněnou plošinu a může jít dál rovně.
Jindy je objednávají rodinní příslušníci, protože oni sami už to nezvládají.
Stává se mi, a i to nabízím při prvních setkáních, že mohou lidé přijít s doprovodem blízké osoby na první terapii. Můj záměr proč to dělám je, aby se oni cítili bezpečně a věděli, že mohou kdykoliv odejít, nebo je ta blízká osoba vytáhne z náročné situace. Někdy je to tak, že s doprovodem a klientem mluvím třeba 10–15 minut, a doprovodná osoba pak odejde a v terapii pokračuji jen s klientem.
Dělám to kvůli pocitu bezpečí. A druhá věc je, že pak předcházíme i stresové reakci na neznámé prostředí člověka.. Navíc u kterého se očekává, že řekne na sebe otevřeně úplně všechno. (Což třeba já osobně u nikoho neočekávám).
„Jakmile si zvykneme na nepohodlí, amygdala se začne bát, co se stane, když zase budeme mít radost a energii.“
Vraťme se ještě na chvilku k tomu vašemu problému a nakloněné plošině.
V jednom bodě si můžete zvyknout i na velké nepohodlí a velmi náročné situace. Ale to také někdy znamená, že nám dochází i kapacita něco aktivně řešit a měnit.
Brání nám k tomu i další věci než jen energie na aktivní vyhledání psychoterapeuta, doktora nebo jiné pomoci.
Nejčastěji to jsou:
- Amygdala – část našeho mozku, která nesnáší nebezpečí. Jakmile si zvykneme na nepohodlí, začne se bát toho, že se problém vyřeší, a jak to bude vypadat, když zase v životě budete mít radost a energii.
- Odpovědi nervového i energetického systému na trauma – ty častěji vedou k tomu, že nemáme energii danou věc řešit nebo se k tomu problému nemůžeme ani v myšlenkách dostat. Pokud na problém myslíte pár vteřin a pak vám zmizí, je to kvůli tomuto. Navíc jakékoliv traumatické zážitky spotřebovávají víc energie na to, abychom je potlačili. Tím, že jejich řešení není příjemné, častěji to odkládáme.
- Priority – prioritami se často stává například práce, zvláště u vyhoření, a až pak se dostaneme na sebe.“ Potom se tedy k pomoci u psychoterapeuta, někdy i psychiatra, dostanete nejčastěji až potom, co zkolabujete.
A proto není vždy tak jednoduché najít pomoc, kterou skutečně potřebujeme. Buďte prosím laskaví k sobě i ke svému okolí, když se nebo i sebe znovu chytíte u odkládání problémů i jejich řešení. První krok k terapii totiž začíná tím, že překonáte svou nakloněnou plošinu. A druhý je samotné objednání a domlouvání termínu.
„Ať už je vaše rozhodnutí jakékoliv, je v pořádku. Pokud byste někdy chtěli prozkoumat terapii, jsem tu pro vás.“ Setkat se můžeme ve Vyškově nebo i online.
